Frustrace?! A přitom těch dvacet čtyři hodin začalo vlastně dobře. Miloš Urban by napsal, že to tak musí být. Tož musí. Ale co se to děje v myšlení, co v podvědomí, že ve Chřibské na nádraží při západu slunce cítím chuť se vším praštit, vystoupit a jít bloudit lesy, ráno se vrátit kolem rybníků domů, unavený, ale s vědomím, že přede mnou je další volný den. Ano, volný den, kdo by si na to nepamatoval, ráno do kostela, potom chvilku na zahradě, společný oběd s rodiči nebo s rodinou přítelkyně, potom do lesa na houby. V klidu, ztratit se, na pár hodin necítit tlak, oči, uši, zájem či míjení, zkrátka nic. A večer, večery bývaly v Krásné Lípě většinou s Jiřím Lobotkou, znalcem psychedelické hudby konce šedesátých let (Spooky Tooth, Atomic Rooster, Grateful Dead, Pink Floyd) na rybách a nebo na kole ve Chřibské, na vyhlídce Spravedlnost a nebo na Malém stožci.

Malý stožec je dávno za mnou, právě sedím v écéčku z Berlína do Prahy, kolem proudí Němci a Holanďani a další příslušníci svobodných národů na večeři. Brzy budu doma. Doma?

V pátek jsem se dozvěděl, že náš výběžek možná navštíví paní ministryně pro lidská práva. Tož jsem se chopil telefonu a zjistil možný plán: ráno v Rumburku, setkání s mladými zelenými z tamního gymnázia, pak na náměstí kontaktní kampaň. Odpoledne, přesun do Varnsdorfu, sportovní akce, tedy spousta lidí. Dobrovolníky zajistit? Pro bývalého učitele (a navíc svobodného kluka) žádný problém. Mám na telefonu šest lidí, čtyři potvrzují účast. Super. Skenuju mail. A jejej, doktor Hudec z České Lípy pořádá akci na vodním hradě. Tak tam nesmíme chybět, už to oznamuji Džamile Stehlíkové, přijato s radostí. Hurá, plán je hotov. Ráno Česká Lípa, dopoledne Rumburk, pak Varnsdorf, akci krásnolipského romského sdružení Čačipen zvládnu sám. Můžeme vyrazit do Ústí pro letáčky.

Nervy, Ústí, kancelář Zelených, Jirka Škoda přichází později, ne o moc, ale mě to za chvilku jede… Bágly jsou plné. Neuzvednu to. Ale už sedím ve vlaku. Na nádraží v Děčíně se loučím se svými novými známými, budou volit Moniku Lampovou, Zelené možná. Potvrzují, že 11. 10. určitě na viděnou!

Cesta do Lípy utíká, jako to nyní utíká vše. Vizitky rozdány, jdu dom. Rozhoduji se, zda půjdu k rybníku za Lobotkou. Vítězí biliárd klub, kde potkávám pár kamarádů a řešíme počasí v karibiku. Muzikanti. Pracují tam na šífech. Jejich starosti mě uklidňují, ano, aspoň někdo umí žít.

Ráno je do mlhy ale bude krásně. SMS. Nemohu přijet, ze zdravotních důvodů, prosím, omluv mne, Džamila. No jistě, proč ne, není čas se do hloubky zamýšlet, ostatně, máme práci. V Rumburku nastartovaný Jirka Novotný, agilní šéf zelené enklávy na tamním gymplu. Jedeme do České Lípy. Cestou nechávám letáčky u Anny Vápeníkové, u Zbyňka Ďurovce a taky se zastavuji v Bille. Ahoj. Ahoj. Koukám tomu mladíkovi na vizitku na klopě: Michal Mašek. Míšo, to je skvělé! Mám maturu, pane učiteli. No báječné, šéfuješ tomu tady, že. No zatím ne, ironický kliďas, vždy nad věcí, vždy v pohodě, moc na tu kvartu vzpomínám… tak ty už. Jo, pane učiteli, vy prý kandidujete, odezírá mi z mysli. Kam dáme plakát? Míšo, dík, je to tady možný? Ano, plakát visí u kasy!

A jede se do Lípy. Cestou vaříme, táta nedal vodu do chlazení, vylijeme tam postupně 3 litry šťávy (!!), ale jsme šťastně v cíli. Na tričku I LOVE SZ stopa fridexu. A už nás vítá středověká rujna, hudba a Mirek Hudec, dětský psycholog dříve svobodný demokrat, ale hlavně znalec našeho kraje a zapálený turista, obhájce přesného a jasného uvažování. Teď je to náš zelený kandidát na senátora. Měníme si vizitky a informuji esemeskou paní ministryni, že se na ní pan doktor moc těší jindy. Hudec! Často píše do Lidovek, občas na stranickou besedu, ale hlavně má dceru… Aleně bude třicet dva, je štírka, chodila se mnou v Ústí nad Labem do školy; a měla ráda Solověva a Čechova. Nyní má náš plakát ve svém obchůdku v České Kamenici. Prodává tam čaje a léčivé věci. Nashle, pane Hudec, jede se dál.

Už nevaříme, cesta proběhla v klidu a v jednu jsme v Rumburku, mladí zelení přišli, a ani nejsou zklamaní, představování, řekl jsem, že máme práci. Sedíme v čínské restauraci, pijeme čaj a plánujeme kampaň, tři stupně: ve škole, mluvit, odpovídat, lepit plakátky. Pozvat doktora Beránka na skleničku. To musím já. Doma a na veřejnosti, teď v klídku, plakátky, obcházet obchody, hlavně sport, oblečení pro děti (!!) a také všechny podnikatele z okruhu známých. A pozor, 10. října začne horká kampaň, obsadit zastávky, obchodní zóny, nikdo nesmí uniknout, další letáky dodám. Vše je jasné, jdeme „pořešit“ náměstí. Po patnácti minutách vezu Káťu Milerovou domů, odjezd do Varnsdorfu, Zbyněk s Maximem jsou na místě, další dva mají zkoušku s kapelou. Super! Další porada. (Vzpomínáme na výlety, je mi úzko…) Vzpomínáme, jak jsme letos v březnu prolézali houštinami, bořili se do neočekávaných závějí… Dost teček, kdo jede do Krásné Lípy?

Pojedu nakonec sám, děti se rozptylují domů, beru si kontakty. Čačipen zpívají, pan Kubišta, taťka našeho člena, chystá pokojíček pro vnučku, je hrozně šťastný, aby ne, má sedm, ano už sedm vnoučat. V ópéesce berou plakátky a budou nás podporovat. Navštěvuji také Mirdu Řebíčka, našeho šéfa. Zpracovává mátu, jsem zmámen a zmaten a nějak se mi zase nic nechce. Ale táta má svátek, tak hajdy. Cestou potkávám ajťáka z Plzně, dobrého Karla Beneše. Neztrácím s ním ani jedno jediné slůvko. Vše je zisk! Doma modré rulandské, dáváme si dary, dluhy za poslední tři měsíce, máma Marie je lvice, táta je pozdní blíženec a Vašek, neviděl jsem je pět týdnů. Co vše se dá stihnout za 30 minut, když – to tak musí být!

Aha, je šest patnáct. Na záda nakládám vše ze zahrádky. Ve výběžku jsem nechal 140 plakátů, 2000 skládaček, spoustu suvenýrů, 650 svých letáků do krásnolipského Vikýře, mám nové přátele a celkem dobrý pocit. Jen se mi nechce, ještě se mi nechce odjet. Ve vlaku jsou dva kámoši z Kamenice, cyklisti. Povídáme si o největších kopcích, které jsme šlapali. U nás je nejslavnější závod Lužickohorské sedmistovky, jede se ve dvojicích, každý z dvojice musí vyjít, vyběhnout či vyjet na 5 hor nad 700 metrů nad mořem, pak je možno třeba i vyhrát, vyhraje ale každý, kdo to zkusí. Jó, chlapi jeli i letos, já naposledy před 4 lety… A jsme v Děčíně. Růžovský vrch a Zahrada Bredovských (dík, Radku Fridrichu) se propadly do nicoty a přede mnou nicota neméně temná, tajemná a lákavá. Kdy už ten vlak zastaví a já se probudím ze svého snu? A nebo se probudím do snu nového?

Ve vlaku EC 179, 27. 9., 20:50 (někde mezi Roudnicí nad Labem a Kralupami nad Vltavou)