Tripartita mimo jiné tlačí vládu, aby zařadila do plánu cesty z krize také některé body, které nepovažuji za rozumné a potřebné, které jsou dokonce proti duchu svobodné a liberální společnosti a částečně zpochybňují polistopadový vývoj – ke korporativnímu státu. Jedná se zejména o tlak na urychlené schválení Státní energetické koncepce, která je přímou cestou k prolomení územních ekologických limitů těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří, či kanalizaci Labe v oblasti chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a unikátního kaňonu dolního Labe. Vyjádřím se ke koncepci, respektive k tzv. limitům.

Není pravda, že bez prolomení těchto ochranných limitů dojde k zvýšení nezaměstnanosti a prohloubení strukturálního sociálně ekonomického postižení dotčených regionů. Právě naopak! Těžbou zasažené regiony se dnes nápadně kryjí s regiony s vysokou strukturální nezaměstnaností, sociálním znevýhodněním obyvatelstva, jeho nízkou vzdělaností, výskytem ghett, nízkou kvalitou života a nízkým středním věkem dožití obyvatel a podobně. Obyvatelé severozápadních Čech a severní Moravy jsou evidentně právě rozsáhlou těžbou a těžkým průmyslem znevýhodněni oproti zbytku republiky! Lze domnívat, že těžba nezlepšuje životní příležitosti obyvatelstva. Případné prolomení limitů by tedy znamenalo pouze zajištění budoucího profitu těžebních firem.

Hnědé uhlí je v podstatě naší jedinou významnou surovinou. Měli bychom zachovat budoucím generacím alespoň nějaké přírodní bohatství ve formě zdrojů surovin, nikoliv pouze dluhy.

Vládní usnesení z roku 1991 ustanovující územní ekologické limity vzniklo jako národní konsensus, že nebudeme pro své pohodlí a zisky těžařů obětovat další města a obce, potažmo regiony. Doba porevoluční je již dávno pryč, přesto vyzývám, abychom zachovali limity právě proto, že nás jasně odlišují od totalitního státu, pro nějž byly suroviny a těžba nad zájmy veřejnosti, zdraví a rozvoje severozápadních Čech.

Vedle těžařů, jejich zájmů a lidí, kteří jsou přímo zaměstnáni těžebními společnostmi již „v kraji za limity“ vyrostla generace lidí, která toto území považuje ZA SVŮJ DOMOV. Zájem těchto lidí je rozhodně na zachování limitů. O tom svědčí výsledky referend v těchto místech. Nepřímo to dokazují také programy většiny stran, které v tomto regionu usilují o přízeň voličů. AŽ NA KSČM všechny relevantní síly podporují zachování územních ekologických limitů, ČSSD chce vyhlásit krajské referendum, předseda ODS jasně potvrdil, že strana je pro zachování limitů, Strana zelených má v programu navíc odpis zásob za limity!

To jasně ukazuje, že zájmem lidí žijících ve regionu je zachovat limity a tlumit těžbu. Ceklý region je dnes stigmatizován jako „palivo energetická“ základna země. Kdo by do takového kraje chtěl jít bydlet či se rekreovat? Toto stigma znamená dlouhodobě podvázání rozvoje Podkrušnohoří!

Jedinou silnou zájmovou skupinou, která prosazuje dlouhodobě prolomení limitů, jsou těžaři a také političtí ekonomové na vládní úrovni. O tom, že je tomu tak, svědčí dopisy těžařů a zaměstnaneckých svazů žádajících po ministrech této vlády, aby Státní energetickou koncepci bez politického mandátu schválila. Pokud by ale převážil jejich názor přímo na vládě, neznamenalo by to návrat k marxisticko leninské ekonomice, která podmiňuje veškerý rozvoj kulturní a duchovní vytvořením určité materiální základny? Ptám se, jak vysoká má být tato základna, kde je její limit? Nebo ekonomický růst (a příjmy kapitánů velkého byznysu a akcionářů) limit nemá?

Na závěr připomínám lidskoprávní aspekt věci. Limity znamenají určitou jistotu rodinám žijícím na chráněném území, že zde mohou žít, investovat a myslet na budoucnost. Tyto lidi obětujeme potřebám byznysu a momentálním potřebám chybějících příjmů státu? Těžební stroje sice „jedou a vržou“ pár set metrů za hranicemi katastru obcí jako Černice a Horní Jiřetín. Celonárodní porevoluční konsensus na ochraně práv obyvatel těchto obcí však znamená, že zde opravdu mají svůj domov. Neberme jim ho!