Milí čtenáři a milé čtenářky našich stránek, akční rádius našich výletů sahá od vrcholku Ještědu přes ostrý hrot Ralska až po Děčínský Sněžník, kam až oko dohlédne a mysl dovolí, taháme se s bágly a doufáme ve věci nové a zázračné. Většinou je nacházíme v sobě a v dalších nejbližších. Poslední dobou počet výletníků osciluje mezi dvěma až čtyřmi. Pamatujeme ale zimní výlety, jichž se účastnilo až patnáct lidí ze tří evropských zemí. Možná, že letošní smičko osmičkový rok přinese i oživení výletování. Inu, uvidíme, pozveme a radost uděláme! Přesvědčte se sami.

Vyrážím z domova s plnou v půl osmé, na Studánce mačkám spoušť a vychutnávám si volno vrcholu, nebude to dnes naposledy. Luž čeká! Se Zbyňkem Ďurovcem a Maximem Melkonovem jsme se sešli v neděli 23. 3. v 9:00 hodin ráno (s nutnou patnáctiminutovou rezervou jsme se "skoro" vešli do limitu...) nedaleko z letního putování za legendou Grandhotelu známého Treffpunktu u pomníčku v Dolním Podluží. Pak nás čekal výstup po modré turistické značce na křižovatku cest sloucí Pod Ptačincem. Po hřebenové turistické cestě jsme pokračovali k východu a po další menší pauzičce na okoukání ojíněných krásek a krasavců stromků v okolí paní Luže jsem dorazili před dvanáctou hodinou na vrchol nejvyšší hory Lužických hor. Tam jsme popiknikovali a nafotili obrázky, jež můžete shlédnout v galerii na těchto stránkách. Při sestupu jsme zkonstatovali, že mezi všemi turisty, které jsme cestou potkali, nebyl jediný tracker z Čech. Jen ta úžasná holka na lyžích se dvěma psy a (asi) tatínkem, kteří nás na hřbetu přivítali. Zlenivěli jsme a nebo tomu nebylo ani dříve jinak?

Obědovali jsme v boudičce v obci Světlá v Podluží, tam jsme potkali také spoustu auťáků. Aha! A rychle jsme zapadli do nejhlubších lesů v okolí "masivu" Pěnkavčího vrchu. Brodili jsme se sněhem a nestačili se divit, kde bere zima svou sílu. Asi si odpočinula v mezidobí těch zhruba osmi týdnů beze sněhu, které snad všechny tolik překvapily začátkem roku... U Svatého Jána jsme vzpomněli obětí našich řek a potoků a nafotili zelené podklady pro počítačové plochy, které si prosím stáhněte v galerii. Zbyňkovy tousty byly výborné. Já jsem se těšil na překvapení, které bylo v záloze.

Ze Stožce na Jedlovou vedou dvě cesty - pod Konopáčem vede stará a krásná hřebenová běžecká trasa. Tušil jsem, že nebude prošláplá, a tak jsem navrhl Konopáčský břbítek obejít po žluté. Návrh byl smeten, šlo se brodem, lesem, hvozdem, lomem až se před námi otevřel pohled na skalku Konopáče. Dvanáctý nejvyšší vrch hor poskytl skrovnou skrýš a další příležitost poklonit se kráse lesa, mlhy a podivit se nekonečnému sněžení. A juž hajdy na vlak!

Avšak ejhle, žádný nejede, až za hodinu. Poblívku v nádražce nebo hledání ztraceného času v chřibském polesí? Jasně, jde se dál! A tak pomalu, pomaličku brodíme se cestou necestou, stmívá se, sněží a sněží... A sněčí a mrzne. Stojíme na nádraží v Rybništi, loučení. Poslední zimní výlet je u konce. Hajdy po kolejích domů, jasně že v neděli odpoledne nic nejede ani Zbýňovi, a tak mu žehnáme, má před sebou 13 km po silnici. V devět večer je doma. Já to stíhám líp, na cestu mi Jaroslav Rudiš vypráví ohraný, ale dojemný příběh Iana Curtise z Joy Division. Na úterý máme lístky na film o téhle jedné z posledních obětí lásky a nemoci zvané umění hudební - Control - jo v Praze je blaze. Bláhová duha na konci se proměňuje v sen. Sucho v krku střídá chuť čaje a listuju dnes pořízenými fotkami, které se se skutečností šokantního začátku jara pod Luží a Jedlovou nedají ani málo srovnávat.

Za měsíc jedeme dál.