Zdroj: www.jansvejnar.cz

A od března takto v každé třídě?

Několik poznámek na téma, co mi opravdu vadí na Václavu Klausovi a proč by se měl stát českým prezidentem Jan Švejnar.

I když žiji převážně v USA a v České republice pobývám maximálně dva až tři měsíce v roce, jako nositeli občanství obou zemí mi záleží na tom, aby Česká republika měla ve světě dobrou pověst a aby byla ve světě reprezentována lidmi kalibru Václava Havla. V posledních letech se mne řada mých dobře informovaných kolegů a přátel ptala, kde Česká republika vzala Václava Klause, a jak se mohl stát prezidentem někdo lišící se tolik od Václava Havla. Vysvětluji jim to tím, že ČR doposud není vyspělá demokracie a zejména to, že prezident republiky se volí nepřímo, způsobuje, že v zásadě se hlavou státu může stát někdo, kdo se pro tuto funkci z mezinárodního hlediska nehodí. Může se tak stát díky dosti nechutným kšeftům mezi klíčovými politickými stranami.

Jako oprávněnému českému voliči je mně ale velmi trapné to, že jako nejvyšší reprezentant ČR v zahraničí Václav Klaus například arogantně uráží studenty na Harvardu, když se zeptají pár otázek “šitých na tělo”, nebo že způsobí ostudu na Chicagské univerzitě, když s jedním z nejznámějších amerických politologů a ústavních právníků vede neprofesionální a trapnou diskusi o tom, že právní stát není klíčovým prvkem pro transformující se ekonomiky. Není mi také lhostejné, když šokovaným delegacím řady zemí v OSN v New Yorku tvrdí jako reprezentant České republiky, že světu nehrozí klimatické změny, ale že největším problémem jsou ekologové, když nositele Nobelovy ceny Ala Gora označí za někoho, kdo chce omezit lidské svobody, a když drží jiné přednášky v podobném tónu či duchu. Mrzí mne též, že nikdo v ČR (a to zejména šéf prezidentského protokolu) není schopen Václavu Klausovi vysvětlit, co je vhodný osobní doprovod v nepřítomnosti jeho manželky při oficiálních návštěvách či účasti na mezinárodních seminářích v USA, a že by bylo vhodné, aby se nejvyšší reprezentant ČR choval v zemi, kterou navštěvuje, jak je místním zvykem.

Obdivuji Jana Švejnara, protože je ve věci reprezentace českých zemí navenek ochoten něco učinit a alespoň chce být vážným protikandidátem na funkci prezidenta. Švejnar rozhodně není posedlý snahou získat politickou moc a jeho kandidatura mu působí řadu problémů v osobním životě. Dvojí občanství a to, že většinu života strávil v Americe, se v očích mnoha českých občanů, kteří nemají rádi emigranty obecně a ty úspěšné už vůbec, jeví jako zápor. Co se týče příjmů, nemůže Švejnar ani v případě volebního vítězství získat, profesně též ne (vždyť po pěti, ne-li deseti letech na Pražském hradě by se těžko vracel do původního povolání). Účast v českém politickém souboji na nejvyšší úrovni bude především vyžadovat hodně silný žaludek, zvláště když na druhé straně je někdo jako Václav Klaus. To, že je Jan Švejnar ochoten obětovat klidný akademický a rodinný život v Americe za značně nejistou politickou kariéru v České republice, je obdivuhodné a svědčí o hlubokém morálním přesvědčení, že pro české země musí něco udělat i za cenu osobní oběti. Naprostá většina z nás, mne osobně nevyjímaje, prostě takovou odvahu a přesvědčení nemá a nebyla by ochotna platit tu cenu, kterou Jan Švejnar pravděpodobně nakonec zaplatí. Svým významem je pozice českého prezidenta v americkém kontextu zhruba srovnatelná s postavením jednoho ze stovky senátorů, vezmeme-li v úvahu velikost České republiky a její váhu ve sjednocující se Evropě.

Kdo jsou skuteční architekti českých ekonomických reforem?

Podle Václava Klause a jeho stoupenců neměl Jan Švejnar buď žádnou nebo téměř žádnou roli v přípravě české ekonomické reformy. Kdo jsou skuteční architekti českých ekonomických reforem? Jako jeden z ekonomů přítomný řadě klíčových seminářů, setkání, diskusí a výměn názorů koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let si dovoluji nabídnout osobní svědectví o tom, kdo s čím konkrétním přišel a jaká byla jeho role.

Pokud se podíváme do nedávné minulosti a vynecháme generaci ekonomů z šedesátých let (lidé jako Ota Šik a Josef Goldman), reformátorské jádro v ČSSR bylo rozhodně v Prognostickém ústavu Akademie věd (pánové Valtr Komárek, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Karel Kouba, Jozef Zieleniec, Miloš Zeman a další). Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se k nim přidal z USA Jan Švejnar a v podstatně menší míře i já. Naše působení vyvrcholilo na setkání klíčových ekonomů a několika politiků na několikadenním semináři v Kolodějích v únoru 1990. Tam s nejpropracovanější a poměrně souhrnnou architekturou reformy vystoupil právě Jan Švejnar.

Václav Klaus se tohoto semináře odmítl zúčastnit z důvodu “zaneprázdněnosti” a vyslal místo sebe kapitána Dušana Třísku z ekonomické sekce StB. (V tu dobu samozřejmě nikdo z účastníků semináře nevěděl, kdo pan Tříska je a jakou hraje roli. Co a odkdy věděl o panu Třískovi Václav Klaus veřejnosti nikdy nesdělil. Rozhodně mu ale Třískova práce pro StB moc nevadila; Tříska sice musel později rezignovat na pozici náměstka ministra financí, ale nadále zůstal Klausovým poradcem a konfidentem. Dokonce přede svědky na Ministerstvu financí Tříska Klausovi “vynadal”, že je neschopný a nepostaral se, aby jeho svazek o práci pro StB zmizel.)

Kapitán Tříska agresivně prosazoval svou vizi kuponové privatizace a jinak o ekonomickou reformu neměl, pokud se dobře pamatuji, žádný velký zájem. Jan Švejnar a já jsme ke kuponové privatizaci měli velké výhrady; každý z poněkud odlišných důvodů. Pamatuji se, že Švejnar hlavně zdůrazňoval potřebu ochránit státní majetek a značnou část tohoto majetku použít jako základ buď penzijního fondu nebo něčeho, čemu se nyní říká “sovereign/national wealth funds” (národní fond bohatství) ve prospěch všech obyvatel a hlavně příštích generací.

Švejnarův problém byl v tom, že jeho myšlení předstihlo dobu a tyto druhy fondů (tehdy ji mělo pouze Norsko, nyní též Singapur, Čína, Rusko, a celá řada zemí Blízkého východu) začaly ve světě vznikat o pět až deset let později. Velká část reforem navrhovaných pracovníky Prognostického ústavu či Janem Švejnarem nebyla nikdy realizována, protože Václav Klaus agresivně prosadil jako zásadní ekonomickou reformu kuponovou privatizaci a na jiná klíčová opatření mu nezbylo moc času. Například zásadně blokoval jakýkoliv systematický pokus ze strany Ministerstva průmyslu ČR dostat do českých podniků zahraniční investice a tvrdil, že přes kuponovou privatizaci se vytvoří domácí kapitál (á la Motoinvest). Ministr hospodářství Karel Dyba si trvale stěžoval, že veškeré jeho argumenty ve prospěch většího objemu zahraničních investic do české ekonomiky byly Václavem Klausem ignorovány a jediným člověkem, kterému Václav Klaus opravdu naslouchal, byl Dušan Tříska a ten byl z pochopitelných důvodů proti. Guvernér ČNB a pozdější ministerský předseda Josef Tošovký říkával o Dušanu Třískovi, že je “žába na prameni”, přes kterou se nelze dostat.

Otázkou však zůstává, kdo vůbec byl původcem myšlenky kuponové privatizace. Odborné veřejnosti je dnes známo, že architekty tohoto konceptu byli v sedmdesátých letech politici a ekonomové v provincii Britská Kolumbie v Kanadě a že tam byl prakticky (i když ve velmi omezeném rozsahu) uplatněn. V Československu přejala myšlenku kuponové privatizace “reformně orientovaná” skupina v komunistické straně a nechala na ní aktivně pracovat ekonomickou sekci StB a zejména kapitána Třísku. Pro tuto skupinu byla kuponová privatizace ideálním způsobem, jak se efektivně zmocnit značné části státního majetku bez jakéhokoliv kapitálu (za peníze českých občanů) a jak získat kontrolu nad ekonomikou.

Pro estébácké „reformátory“ bylo klíčové zabránit třem věcem. Za prvé bylo třeba zabránit realizaci Švejnarova plánu na vytvoření národního penzijního fondu či fondu národního bohatství. Za druhé bylo třeba zabránit prodeji státního majetku těm, kteří kapitál měli, což by bývali byli hlavně zahraniční investoři. Za třetí bylo třeba vytvořit neprůhledný a nelikvidní trh privatizačních kuponů, který bylo možno poměrně snadno ovládnout. Proto se jevilo nutným zabránit možnosti volného obchodovaní privatizačními kupony, protože to by opět vyhovovalo především těm, kteří měli k dispozici peníze (hlavně zahraničním investorům). Kromě toho bylo potřeba co nejvíc omezit restituce majetku bývalým majitelům, a to se úspěšně podařilo tím, že většina restitucí se efektivně soustředila na rodinný šlechtický majetek a rodinné nemovitosti a restituce klasických či rodinných akciových společností (i se dvěma akcionáři) byly úspěšně zastaveny.

Jeden z argumentů pro tento krok byl, že tyto restituce by se disproporcionálně týkaly majetku emigrantů, kteří Československo opustili a tudíž zemi „zradili“. Ostrá emocionální averze vůči této skupině ze strany Václava Klause je všeobecně známa a v případě kapitána Třísky šlo hlavně o to, maximalizovat majetek určený pro kuponovou privatizaci a jeho následné převzetí skupinou, kterou reprezentoval.

Nechci být úplným cynikem a tvrdit, že na rozdíl od kapitána Třísky, který byl v této záležitosti jasným spiklencem, byl Václav Klaus přímo součástí skupiny z StB, která kuponovou privatizaci napřed navrhla a poté úspěšně prosadila. Mým osobním dojmem je spíše to, že se Klaus prostě na této myšlence “svezl”, protože mu vyhovovala politicky a byl to způsob, jak odstranit konkurenci ze strany ostatních ekonomických reformátorů. Kuponová privatizace byla též hlavní cesta k získaní politické moci a Václav Klaus se tím ani vůbec netajil. Při přednášce ve Světové bance v dubnu nebo květnu 1990 otevřeně prohlásil, že “…každý držitel kuponu bude volit moji stranu (ODS) a my tak vyhrajeme volby”. Ironie je, že Václav Klaus si kuponovou privatizaci “koupil” hlasy českých voličů a “zaplatil” jim jejich vlastním majetkem. Takhle se to již dělalo v tvrdší formě ve starém Římě, když každý nový diktátor, který potřeboval podporu široké populace, nechal popravit větší množství politických oponentů a hlavně bohatých lidí a poté si koupil jejich podporu buď “chlebem a hrami” nebo rozdáváním zabavených peněz a majetku.

Když s kuponovou privatizací začaly být problémy a Václav Klaus a Dušan Tříska začali mít obavu, že nedopadne dobře, objevil se na české scéně finanční dobrodruh a gangster jménem Viktor Kožený a v podstatě pro ně kuponovou privatizaci zachránil. I když vláda ČR měla od samého začátku k dispozici detailní dokument od prestižní americké ekonomické detektivní firmy Kroll Associates, která dospěla k jasnému závěru, že Viktor Kožený je neseriozní a amorální člověk, usvědčený vyděrač, lhář a zloděj, zmizel tento dokument na pokyn z nejvyšších politických míst v trezoru a jeho existence se ututlala. Nařízení či instrukce v tomto směru přišla tehdejšímu českému ministru průmyslu Janu Vrbovi a je na čtenáři, aby si domyslel, odkud pocházela a kdo za ní stál. Podle mého názoru vyhovovala podpora Koženého ze strany Václava Klause a Dušana Třísky jejich politickým záměrům; podle otrlých pozorovatelů nebyl ale Kožený žádný amatér a podporu Václava Klause a jeho stoupenců si vynutil tím, že měl v ruce značné množství vyděračských materiálů na potenciální proti-kampaň.

To byl de facto počátek spojenectví mezi architekty české kuponové privatizace a řadou ekonomických a finančních gangsterů, kteří se postupně objevovali na české ekonomické scéně a pokračovali v tradicích Viktora Koženého, známého ve zbytku světa coby „pirát z Prahy“. Dobře informované české veřejnosti není ani třeba uvádět jména lidí, kteří zruinovali IPB, přivedli ke krachu desítky menších bank, vyloupili a přivedli ke krachu řadu českých firem a v krajních případech se neštítili uchýlit k nájemným vraždám. Za tyto následky kuponové privatizace můžeme vyjádřit naše poděkování: (a) ekonomické sekci bývalé StB, (b) kapitánu Třískovi, který příslušný tým vedl, a (c) Václavu Klausovi, který se nakonec prohlásil za “ideového otce” celého projektu.

Jaký je vztah Václava Klause ke komunistické straně?

Jako zaměstnanec Státní banky ČSSR se Václav Klaus opakovaně snažil vstoupit do KSČ. V tom, že nebyl do strany přijat, hrály roli dva faktory. Ten méně důležitý byl, že jím organizované ekonomické semináře nesledovaly ortodoxní stranickou linii a komunisté k nim měli výhrady. Ten důležitější byla jeho osobnost - nedostatek skromnosti, povýšenecké chování, výbušnost, ambice, neochota podřídit se týmu. Komunističtí kádrováci celkem dobře vystihli jeho povahu. Václav Klaus na tom nicméně nebyl tak zle, protože manželka Livie v komunistické straně byla a dokonce tam zůstala ještě dva nebo tři roky po převratu. Ačkoliv profesor Komárek byl ochoten v Prognostickém ústavu tolerovat dosti extrémní názory a jejich autory i de facto chránit před vysokými stranickými činiteli, Václava Klause do Prognostického ústavu moc nikdo nechtěl, protože jeho povahové rysy znamenaly, že spíše než konstruktivním dodavatelem nápadů by se pravděpodobně stal vysoce rušivým faktorem. Když se nakonec dostal k moci, odměnil se Klaus svým bývalým intelektuálním kolegům tím, že dal Prognostický ústav zlikvidovat a zařídil, aby zmizely všechny “citlivé” materiály. Proč asi? Václav Klaus žádný velký antikomunista není - opakovaně se snažil do KSČ vstoupit, žil v manželském svazku s její členkou a v minulých prezidentských volbách udělal s komunisty výborný obchod, který zajistil jeho zvolení prezidentem. Na rozdíl od Václava Havla Václav Klaus nikdy nebyl výrazně perzekuován, na žádných “barikádách” nikdy nestál a jeho účast na převratu v roce 1989 nebyla nijak aktivní a výrazná. (Když Václav Klaus tvrdí, že byl na komunistické “černé listině”, jak je možné, že se objevil v létě 1988 na prvním americko-československém politickém a ekonomickém semináři na Princetonské univerzitě v USA? Účast v Československé delegaci tehdy určitě vyžadovala důkladné prověření ze strany KSČ nebo ochotu jinak spolupracovat s režimem či projevit loajálnost.) Stěží tedy on sám a hlavně pak jeho stoupenci mají v tomto ohledu Janu Švejnarovi co vyčítat.

Jaký je Václav Klaus ekonom?

Jan Švejnar má určitě pravdu, když říká, že Klause jako ekonoma nikdo snad mimo ODS neuznává, a navíc je obecně známo, že co se týče podpory ze strany kvalitních ekonomů, je na tom ODS dost zle. (Není to ani tak, že by ODS o ně neměla zájem nebo je nechtěla, ale Václav Klaus udělal v minulých letech vše pro to, aby se do jeho strany nedostali a neměl tak potencionální kvalitní vnitrostranické oponenty.) Václav Klaus je sice řádným profesorem ekonomie, ale jeho znalosti jsou zřejmě velmi omezené, když tvrdí, že vlastně Švejnara ani nezná a nic o něm neví. To jen dokazuje, že Klaus je především politik, který se dovede v oboru orientovat, ale to ho nečiní kompetentním ekonomem. Dovedl by si někdo představit, že řádný profesor ekonomie v tak malé zemi, jako je Česko, nezná dobře osobně deset nejvýznamnějších českých ekonomů? Už to dokazuje hloubku jeho neznalosti a jeho odtrženost od ekonomické profese. Na rozdíl od Maďarska či Rakouska, které v posledním století daly světu celou řadu významných ekonomů a tak lze na někoho zapomenout, toto o České republice (či Československu) rozhodně říci nelze. Žijících a obecně mezinárodně uznávaných českých ekonomů v zahraničí je snad pět a Jan Švejnar je mezi nimi bezpochyby jednička. V České republice je určitě pár velmi dobrých ekonomů, ale nejsem si vědom, že by kterýkoliv byl mezinárodně tak výrazný a uznávaný jako on. Jinak mne profesní postoj Václava Klause vůči Janu Švejnarovi moc nepřekvapuje. Byl to přece Václav Klaus, který, pokud mohu jeho výrok parafrázovat, prohlásil, že hlavní ekonom Světové banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomickou vědu Joseph Stiglitz je břídil, který vůbec nerozumí ekonomice a zejména ne té české. Klaus tak reagoval na Stiglitzovu kritiku některých aspektů české ekonomické reformy a zejména kuponové privatizace. Jestliže je pro Václava Klause ekonom v jedné z nejprestižnějších ekonomických pozic na světě a nositel Nobelovy ceny “břídil”, je štěstí, že pro Jana Švejnara si pouze rezervoval sdělení, že ho vlastně vůbec nezná. Svým způsobem je to od Václava Klause kompliment.

Proč Václav Klaus nechce s Janem Švejnarem debatovat?

Oficiální pozice Václava Klause je, že taková debata neodpovídá české politické tradici a že to není on, kdo se potřebuje zviditelnit, ale Jan Švejnar. V tom prvním má Václav Klaus určitě pravdu a je jasné, že sám není zastáncem přímé volby prezidenta, protože v takové volbě by asi neměl velkou šanci vyhrát. Průhledný způsob volby prezidenta republiky je to poslední, co Klaus potřebuje. Totéž platí o tlaku veřejnosti na poslance a senátory, aby jejich hlas skutečně reprezentoval to, co chtějí jejich voliči. Politici typu Václava Klause mají z televizních debat vždy obavy, protože taková utkání nelze snadno manipulovat a protože jejich průběh prostřednictvím nových technologií a médií ovlivňuje volební proces. Vidíme to v právě probíhající volební kampani v USA. To, jakou roli při vytváření veřejného mínění nyní hrají internet, blogy, servery jako YouTube a MySpace, musí Klause, pokud má vůbec o tento vývoj nějaký zájem, přímo děsit. Dosavadní předvolební úspěchy politiků, jako jsou Barack Obama nebo Mike Huckabee, jejichž hlavním politickým tématem je “změna”, je přesně to, čeho se Václav Klaus nejvíc obává. Obama a Huckabee se na americké politické scéně objevili téměř přes noc a jejich úspěch v primárních volbách ve státech Iowa a New Hampshire byl šokem pro establishment demokratů i republikánů. Příčinou byla právě možnost objevit se v televizních politických debatách s pozitivními koncepcemi v protikladu s programy typu “mírného pokroku v mezích zákona”, předkládanými většinou ostatních kandidátů včetně Hillary Clintonové, Mitta Romneyho, Rudyho Giullianiho a ostatních. Proč by měl Václav Klaus něco riskovat, když Jan Švejnar je přesně tím, kdo by jej mohl na českém politickém kolbišti “obamovat nebo huckabeeovat”?

Jinak je o Václavu Klausovi alespoň v ekonomické profesi obecně známo, že se prostě otevřené veřejné ekonomické debaty bojí, a to zejména, pokud by měl být ve společnosti zkušených debatérů a kvalitních ekonomů. V takové debatě by asi moc neuspěl ani svou schopností ukazovat bohatství češtiny vytvářením stupňovaných zdrobnělin, v němž dosáhl skutečného mistrovství. Dobře se pamatuji, že Jan Švejnar a já jsme Václava Klause žádali o možnost vést televizní debatu o české ekonomické reformě začátkem devadesátých let a Klaus to absolutně odmítl, protože prý nevěděl, co by tím získal a k čemu by to bylo. Rozhodně již tehdy neměl zájem na tom, aby česká veřejnost byla o ekonomických reformách lépe informována a aby se jeho vlastní privatizační program stal předmětem podrobnějšího rozboru na veřejnosti. Myslím, že i ostřejší výraz, totiž že Václav Klaus je prostě jako ekonom profesní zbabělec, je na místě. Nicméně faktem je, že Václav Klaus má určitě (Milton) friedmanovské kvality, a to hlavně jedovatost v jednání s potenciálními oponenty, a tento způsob jednání může být efektivní v určitém debatním prostředí. Klaus se určitě ponaučil ze známého incidentu, kdy v debatě s názorovým oponentem Milton Friedman docela dobrý argument odbyl s tím, že “..všechno to je hezké, ale otázka je, jestli ta Vaše teorie ještě funguje 100 milimetrů od Cambridge v Massachusetts.” (Pozn. Friedman pracoval na katedře ekonomie na Chicagské universitě a neměl moc v lásce ani ekonomy z Harvardu či z MIT.) Pokud ale Václav Klaus naráží na oponenta, který se nedá snadno vyvést z míry touto debatní “strategií” — a Jan Švejnar takovým oponentem určitě je — riskuje, že sám sebe znemožní. Za těchto okolností je pro Václava Klause zřejmě lepší se jakékoliv veřejné ekonomické debatě s Janem Švejnarem vyhnout a neodhalit svoje slabiny.

Proč tento druh chování Václavu Klausovi v České republice prochází?

Po předcházející volbě prezidenta, kdy čeští voliči viděli na vlastní oči, jakým způsobem kšeftují s hlasy v parlamentu hlavní politické strany včetně sociálních demokratů, není divu, že mnozí vůči nadcházející volbě dávají najevo cynismus. Očekávají prostě, že se situace bude opakovat. Další tragédií je, že Česká republika je malá země a někdo významný s odlišným názorem se prostě nemá kde „schovat“ a přemístit se fyzicky případně někam, kde mu z toho nevyplývají nevýhody. Zatímco v USA není pro nikoho problém se přestěhovat z jednoho státu do jiného i přes celou Ameriku, kam se má nositel kontroverzních názorů přemístit v Česku? Vzhledem k významné roli státního sektoru a polostátních společností (jako např. ČEZ), je jakákoliv významná osobnost závislá na vládnoucí politické straně. Ocitnout se na černé listině ODS nebo sociálních demokratů znamená pro řadu lidí konec finanční jistoty atd. Vědoucí české politické strany přejaly komunistické tradice a pokračují v politice, kdy veškeré klíčové pozice ve státním aparátu a ve státem kontrolovaných podnicích závisejí na stranické loajálnosti, a ne na odborné kvalifikaci, schopnostech či výsledcích. Navíc tato kultura též pronikla do soukromého sektoru, zejména v oborech, které závisejí na státních objednávkách. Většina významných osobností v České republice se dnes popravdě bojí otevřeně a veřejně vyjádřit svůj názor na Václava Klause. Důvodem je hlavně to, že i když si s nimi “nevyřídí účty” přímo Klaus, ochotně to udělají jeho oddaní lokajové doufající, že jejich odměnou bude povýšení a vyšší plat.

Je Jan Švejnar český vlastenec?

Podle mého názoru je rozhodně větší vlastenec než naprostá většina Čechů, kteří žijí doma a mají jen jeden pas. Místo toho, aby se výhradně hnal za akademickou prestiží a pozicí na ekonomické fakultě Harvardu či MIT nebo po penězích v soukromém poradenství, vedl Švejnar po léta Michiganský ústav pro ruské a východoevropské studie (ne příliš prestižní v očích některých vedoucích amerických ekonomických teoretiků) a zabýval se transformací ekonomik a analýzou chudoby (obojí je dost mimo hlavní “prestižní” ekonomické obory). Dělal to, protože chtěl mít ve své profesi skutečný praktický dopad a něčeho dosáhnout. V případě ČR obětoval obrovské množství času projektu CERGE a zajistil od sponzorů v USA stovky milionů korun na financování vzniku prvotřídního programu ekonomického vzdělání na úrovni Ph.D. na Karlově univerzitě. Tento program úspěšně funguje a je zcela srovnatelný se západními zeměmi. Václav Klaus ovšem mluví o Švejnarově údajném nezájmu o české školství a vzdělávání. Neznám nikoho jiného ze zahraničí, kdo pro české vysoké školství udělal tolik jako Jan Švejnar, zejména v oblasti soukromého financovaní vysokoškolského vzdělání v jakémkoliv oboru. Švejnar též pomohl řadě českých studentů zajištěním pobytu a stipendií na amerických vysokých školách. Proč to dělá a co z toho osobně má? Prakticky mu to vynáší hlavně různé problémy, psychicky ale velké zadostiučinění, že mohl něco vykonat pro Českou republiku a její občany.

Jan Švejnar se též velmi aktivně, i když ne moc úspěšně, snažil ovlivnit českou ekonomickou reformu, aby šla správným směrem a ve prospěch většiny občanů ČR. Bohužel v tomto ohledu byl Václav Klaus úspěšnější a zajistil, že tomu tak nebude. Naštěstí se Klaus nikdy v České republice nemohl stát naprosto dominujícím faktorem ani v ekonomice ani v politice a tak dopad řady jeho nešťastných ekonomických zákroků a iniciativ včetně kuponové privatizace nezpůsobil trvalou a hlubokou škodu české ekonomice. Zatímco Václav Klaus jasně opustil masarykovsko-havlovskou prezidentskou tradici a přinejmenším v zahraničí za posledních několik let dělal své zemi spíše ostudu, Jan Švejnar je kandidátem, který chce jít ve stopách Masaryka a Havla. Ani o jednom nejsou nejmenší pochyby, co se týče jejich vlastenectví.

Jaké jsou hlavní problémy kandidatury Jana Švejnara na prezidenta ČR?

Vidím hlavně dva - jedním je jeho americký pas a druhým absolutní nutnost udělat politický obchod s komunisty, protože bez nich je jeho zvolení téměř nemožné. V prvním případě by měl Švejnar určitě dilema v případě, že by se Česko rozhodlo vyhlásit válku Spojeným statům nebo se s nimi alespoň dostalo do pořádného politického sporu. Vzhledem k tomu, že šance takového politického vývoje je dost vysoká (povel: “teď se čtenář může upřímně zasmát“) alespoň podle některých politologů a právníků podporujících Václava Klause (zřejmě mají k dispozici informace, které já postrádám), doporučoval bych Janu Švejnarovi pro případ vítězství v prezidentské volbě, aby se amerického občanství vzdal. (Nevím, zda to bude pro některé české voliče dost nebo to budou požadovat po celé Švejnarově rodině.) Po ukončení prezidentského období v ČR se Švejnar vždy může vrátit do USA a nechat se sponzorovat svojí manželkou a tak si do tří let zajistit návrat amerického občanství (povel: “další smích!“). Jinak jsem příjemně překvapen tím, kolik je nyní v ČR odborníků na americké předpisy ohledně dvojího občanství a případného politického působení amerického občana v zahraničí. Předpokládám, že se tito “experti” nyní obratem navezou do těch izraelských politiků, kteří mají dva či více pasy, přičemž většina těch druhých či třetích je amerických. Až tito “odborníci” dají do pořádku politickou scénu v Izraeli, mohou pokračovat v baltických republikách, Gruzii, Polsku a Bulharsku - i tam mají někteří významní politici více než jeden pas.

Dále stojí za to podotknout, že americká politická kultura (a rozhodně ne žádná legislativa) nevyžaduje, aby každý Američan podporoval politiku amerického prezidenta nebo americké vlády. Jako svobodný americký občan může Jan Švejnar nesouhlasit s americkou politikou a dělat si, co chce, buď doma nebo v zahraničí. Zatímco v ČR se řada komentátorů zabývá tím, jak často Jan Švejnar žije v ČR, zda všichni v jeho rodině mluví česky a mají dobrou gramatiku, nikdo si zatím moc nevšimnul toho, jak dobře a elegantně (a hlavně diplomaticky) mluví česky a jak dobré má znalosti ČR a její politické a ekonomické problematiky v relaci k ostatním zemím, což je přesně něco, co president jako hlavní reprezentant země v zahraničí pro efektivní reprezentování země potřebuje. Jako president by byl Jan Švejnar intelektuálně a co se týče ekonomicko-politických otázek opravdová “těžká váha” s otevřenými dveřmi ve většině zemí. Sám jako Američan si nedovedu představit, že by si někdo v USA utahoval z Henry Kissingera kvůli jeho těžkému německému přízvuku, dělal poznámky na účet Zbignieva Brzezinskeho, protože se rychle pozná, že je polského původu, snažil se diskreditovat Arnolda Schwarzeneggera, protože se na něm okamžitě pozná, že je z Rakouska, nebo začal dělat urážlivé poznámky na demokratického prezidentského kandidáta Baracka Obamu, protože jeho otec pochází z Keni a Barack ho ani pořádně neznal. Jak se zdá, v Čechách ale vládne odlišná politická kultura stále netolerantní vůči těm, kteří se od typického průměru nějak liší.

Znám dost dobře politické názory Jana Švejcara, a i když je určitě orientován ode mne v určitých otázkách poněkud doleva (např. jeho studie na téma chudoby a jejího odstraňování), lze ho férově charakterizovat jako potenciálního politika s pravicově středovými názory. Osobně se mne jakýkoliv politický obchod s nereformovanými komunisty morálně příčí, ale chápu, proč ho musí Jan Švejnar udělat. Česká politická scéna nenašla doposud mechanismus, jak povzbudit komunisty k tomu, aby se zreformovali a posunuli blíže k sociálním demokratům. Naopak, nedílnou součástí politické strategie Václava Klause byla vždy fragmentace českého politického spektra a snaha udělat cokoliv proti formální koalici sociálních demokratů a komunistů. To byl způsob, jak zajistit silnou politickou pozici pro ODS a pravicové strany. Dalo by se to označit heslem “rozděl, fragmentuj a vládni.” Jan Švejnar nemá šanci stát se prezidentem bez podpory komunistů, ale určitě to není za cenu, že by přejal jejich ideologii či klíčové body jejich programu. Jestliže ale věří v to, že je především potřeba poslat Václava Klause do penze, protože ekonomických škod doma a ostud pro ČR v zahraničí nadělal dost, musí za to zaplatit potřebnou cenu, i když se mu to určitě též morálně příčí.

Co lze závěrem říci o obou kandidátech na prezidenta ČR? Řečeno stručně a na rovinu jak to vidím já osobně: “Jeden z nich je prvotřídní demagog a oportunista, kvalitní, šikovný, pragmatický, ale z evropské či světové perspektivy druhořadý politik a tretiřadý ekonom; druhý je vysoce charakterní člověk s jasnými morálními principy, zatím nezkušený, ale slibný politik a prvotřídní ekonom.” Jsem přesvědčen, že kdyby v Česku nyní existovala přímá volba prezidenta, druhý kandidát by určitě vyhrál a to zejména pokud by mezi kandidáty proběhla veřejná debata, tak jak je běžné ve většině demokratických zemí. Jsem také přesvědčen, že kdyby v ČR poslanci a senátoři opravdu reflektovali názory a přání svých voličů a důkladně se informovali o charakteru a názorech obou prezidentských kandidátů, dopadla by volba prezidenta stejně jako v přímé volbě. V zemi, kde je politické kšeftování a převažující absence základní politické etiky mezi volenými zástupci lidu dominantním pravidlem spíše než výjimkou, si však Jan Švejnar možná bude muset ještě pár let počkat, než politická scéna plně ocení jeho kvality a charakter. Nebyl bych ale vůbec překvapen, pokud se Jan Švejnar vynoří v následujících pěti letech jako ministerský předseda nebo prezident ČR. Pokud Václav Klaus vyhraje prezidentskou volbu začátkem února 2008 a bude pokračovat ve svém obvyklém arogantním politickém stylu, jsem si jist, že většina Čechů ho bude mít akorát dost.