„No tak se jim to nařídí a inspekce to pak bude kontrolovat.“ Přesně takovou odpověď jsem dostal před několika měsíci od solidně vzdělaného kolegy, kolegy, který profesně i svou veřejnou činností nemá daleko od počátečního vzdělávání, tudíž od škol.

            Velice šikovný mladík, kterého učím angličtinu a občanskou výchovu, mi při suplované hodině matematiky odevzdal výpočet slovní úlohy, kde mu vyšlo, že 40 % z 600 kilogramů recyklovaného obalu je 15,26 kg. Když jsem jej na to upozornil, namísto aby se zamyslel a výsledek opravil, jal se obhajovat „vzoreček“, který k výpočtu užil.

            Zdají se Vám mé zážitky z posledních měsíců odtažité? A co tento, MF E15 ze 7. května tohoto roku uveřejnil výzkum ze svých webových stránek, kde se veřejnost vyjadřuje k „dostatečnosti“  mimořádného navýšení mzdových prostředků pro regionální školy (0,5 miliardy korun na 4 poslední měsíce roku, jak je vyjednal ministr školství „na vládě“). Výsledek: 2/3 respondentů se domnívají, že je to navýšení dostatečné.

            Pro mě osobně jako pro člověka, který se školou a edukací profesně, veřejnou činností i odborně zabývá sedm let, je položená otázka, výsledek průzkumu, výsledek onoho studenta i názor erudovaného kolegy symptomatický. A velmi úzce souvisí s komplexem problémů, jimž čelí-nečelí náš vzdělávací sektor. Pokusím se tento komplex stručně rozklíčovat.

1. k čemu má sloužit vzdělávání na počátku 21. století? Podle mého soudu má být podporou studentovi a žákovi při jeho hledání odpovědí na palčivé otázky. Škola má otázky provokovat, volit témata, která mohou vyvolat „badatelský zájem“ studentů a žáků. Učitel pak tento zájem dále podporuje a studenta metodicky řídí tak, aby častými nezdary neodešel od tématu otráven a aby na druhou stranu pouze nekriticky nepřejímal někým předložené teorie.

Mladý člověk je přirozeně zvídavý, informace nepotřebuje předkládat, je ale o to více musí být učitel obezřetný a v podstatě řídit jeho práci s nimi. V počátečním vzdělávání jde o jednoduše strukturované informace a souvislosti, proto na takovou činnost nepotřebuje učitel hluboké odborné znalosti. Potřebuje ale soucítění a porozumění svěřencům (blízkost a lásku, jak říká dr. Hana Košťálová z občanského sdružení Kritické myšlení), potřebuje detailní psychologické povědomí o dospívání a o tom, jak dospívající pracuje s informací a jak se tato práce dá řídit a její výsledky hodnotit. Efektivní metodou zlepšování takovýchto pedagogických dovedností je praktický trénink pod vedením zkušeného učitele. A jsme u toho. Kolik současných pedagogů dostalo odpovídající, dlouhodobý učitelský trénink? Na kolik s ním počítají university, na kolik školy a ministerští úředníci? Podle mé zkušenost ze všech stupňů školy i s úředníky s tím počítají jen velmi málo!

2. reformu máme, co dál? Největší chybou lidí, kteří se pohybují mimo školu a při tom posuzují její činnost, je dojem, že nyní je škola změněna tím, že došlo k „rozjetí“ reformy. Kdo znáte české učitele, ředitele a vůbec atmosféru na školách, víte, že reforma se sice samozřejmě dostala do materiálů škol, ve vzdělávacích plánech se objevily nové předměty jako výchova ke zdraví či výchova v evropských globálních souvislostech. Je tedy vše „v suchu“?

To, jak se jmenuje školní předmět a jakou má hodinovou dotaci ani jak jej učitel popíše v ŠVP (školní vzdělávací program), přeci nerozhoduje o tom, co se v hodinách děje ani jak předmět přispívá k výše zmíněnému – tedy k rozvoji schopností a dovedností žáků pro praxi, k rozvoji tvůrčího, a přitom kritického myšlení, k přesné orientaci žáka ve světě, jejž žije. Námitka, že plnění závazků vůči zákonu o škole zkontroluje ředitel, inspekce či jiný orgán, je naivní; učitel je o kontrole informován s předstihem, není možné jej přeci ponižovat. Intimita i kumulovaný přínos žákům a studentům je při kontrolovaných hodinách vepsí, je to v podstatě jen hra na kontrolu před veřejností. Dlouhodobější působení v týmu (team teaching, kde jeden učitel, mladší a energičtější, učí a druhý, starší  a zkušený, akreditovaný didaktik, dělá zpětnou vazbu) tím dostává červenou kartu. A přitom na rozdíl od team teachingu inspekce žádné faktické výsledky v dopadu na zažitou školní praxi nemají (učitel, který je alespoň průměrně gramotný, si dokáže snadno zjistit, co má inspektor, o řediteli nemluvě, „rád“ a to mu v kontrolované pětačtyřicetiminutovce bezvadně předvede). Dopad na praxi škol naopak má finanční audit, který se ostatně stává páteřní činností české školní inspekce… Jak jistě uznáte ani kontrolní a podpůrné mechanizmy pro zlepšování školy také nepatří mezi opravdu promyšlené a funkční. Jak tedy zajistit, aby se školy proměňovaly podle našich přání a potřeb doby?

3. kariérní řád učitele může vésti k tomu, že toto povolání získá trochu ze své prestiže zpět. Co máme na mysli, když hovoříme o kariérním řádu? Jedná se o soustavu kritérií hodnocení práce školy a učitelů a z nich plynoucí benefity či malefity, s jejichž postupným stanovováním se v současnosti začíná. Kritéria se volí tak, aby byla co možná transparentní a objektivní. Jedním z lepších a v praxi již užívaných postupů při hodnocení školy je kalibrace práce učitele a mapy či vektory školy indikované na základě dlouhodobých, celoplošných průzkumů odborných agentur hodnotících výsledky ve vzdělávání. Ruku v ruce s tím musí být úředně i legislativně připraveny akreditační stupně pro učitele. Po určité praxi a když projde jistým penzem školení zakončených praktickými zkouškami (hovořím o komplexních, dlouhodobých metodických školeních, které skutečně dokáží změřit posun v práci učitele a umožní mu aktivní sebereflexi, nikoliv o dvouhodinových setkáváních s glejtem na závěr všem rozdaným „za účast“!!), musí se to odrazit na příjmu konkrétního pedagoga.

Chceme-li věnovat pozornost rozvoji lidského i odborného potenciálu učitelů, nebude to zadarmo. Jednak učitel musí mít zajištěno, že se plně uživí i z počátečního příjmu. Dále pak, že když bude profesně růst, uživí se rychle velice solidně. A uživí samozřejmě i rodinu, kterou jako pracovník s mládeží potřebuje jako další „stupeň“ své odborné přípravy; to píši zcela seriózně a s uzarděním, jsa si současně vědom, že ve svých 32 letech si z materiálních důvodů rodinu „dovolit“ nemohu. A proč mluvím o těch zatrolených platech? Chceme-li od škol  učitelů opravdovou práci a nechceme-li si jen na něco hrát, musí mít veřejnost a škola možnost dělat personální politiku. Což bez finančních prostředků prostě nelze.

4. Máte to ve svých rukou. No ano! Školy přeci zřizujete Vy, veřejnost laická! Nevěříte? Kdo dává peníze na vzdělávání? Ve veřejném sektoru z 95 % a v soukromém zhruba ze 60 % právě Vy, prostřednictvím zákonných dotací. Kdo zřizuje školy? No Vy, prostřednictvím veřejných korporací, v jejichž autonomně rozhodujících orgánech sedí zástupci Vás, laiků. Platí, že chcete dávat peníze na to, co Váš akceptor neplní a plnit nemůže? Na to, abyste sledovali, že je škola a učitel jiný, než jakého byste si přáli? A jakého učitele si vůbec přejete? Veřejnost ve finále, sebevědomá a osvobozená od předsudků a resentimentů o panu profesorovi, který tak nádherně něco vypráví, zatímco většina blaženě usíná, je tím, kdo může školou pohnout. Musí mít ale zájem a jasně definovaný cíl. Zdali ho má řídící elita? Tak to již rozhodněte sami.

Osobně po roce a půl zkušenosti se spoluprací s centrem na ministerstvu se domnívám, že nějaké změny se dějí. V tomto sektoru veřejného života – a to je též jedním ze zdrojů obtíží školství – se změny a posuny projeví v horizontu desetiletí. Dobré školy si musíme zasloužit jako třeba dobré politiky. A vyžaduje to aktivitu snoubenou s trpělivostí.

Proto mi dovolte na závěr přání: buďme společně silní a důslední a změnu po škole chtějme. Umožňuje to legislativa a velí nám to také instinkt: země s nejlepšími výsledky ve vzdělávání patří dnes na světě k těm ekonomicky nejúspěšnějším!

Petr Koubek

Vedoucí odborné sekce pro školu a vzdělávání

Strany zelených